enkl.gif
Občanské sdružení Česká geologie
Pštrsossova 16
11000 Praha 1
e-mail: ceskageologie@volny.cz

Ukázky z historické učebnice geologie

pudniprofivyrez.jpg
Na zemi rozeznáváme pět oddílův: ovzduší, vodu, pevnou kůru, nepřístupné nitro nebo jádro zemské a ústrojence. Ve vzájemném působení tohoto složiva, částečně i ve příčinách mimozemských mají původ svůj...
Následující úryvky jsou beze změny opsány z knihy "Geologie pro 7. třídu reální" autorů Šafránka a Barvíře z roku 1909 (vydalo nakladatelství Unie).

GEOLOGIE NEBO ZEMĚZPYT

Geologie pojednává o složivu, vzniku a vývoji země. Na zemi rozeznáváme pět oddílův: ovzduší, vodu, pevnou kůru, nepřístupné nitro nebo jádro zemské a ústrojence. Ve vzájemném působení tohoto složiva, částečně i ve příčinách mimozemských mají původ svůj rozmanité změny.

Geologie zpytuje všecky výjevy, jimiž země nabyla znenáhla nynější své podoby, a snaží se vystihnouti, kterými činiteli vše bylo vykonáno. Proto zahrnuje v sobě též poučky hvězdářské a zeměpisné.

Předním předmětem bádání jejího jest pevná kůra zemská, jež skládá se z rozmanitých hornin a vyniká zvláštní svou stavbou.

kapitola "Petrografie"

Krystalický sloh (na př. u žuly) záleží v tom, že hornina jest složena z úplných nebo neúplných (zrnovitých) krystalků (úplné krystalky jsou omezeny krystalografickými plochami, neúplné třeba zcela nepravidelně), jež všecky jsou spolu přímo srostlé, nikoli snad nějakým spojivem slepené, a vznikly krystalací hmoty tekuté. Horniny sem náležející jsou vyvinuty buď zrnitě nebo porfyrovitě. Zrnité jsou složeny ze zrn neb krystalků velikosti buď stejné nebo nemnoho rozdílné j. na př. obyčejná žula, a rozeznáváme tu dle velikosti zrna: horniny hrubozrnné, je-li zrno asi jako hrách velké nebo větší (velkozrnné, je-li zrno jako vlaský ořech nebo větší), zrna střední velikosti mezi prosem a hrachem, a jemnozrnné, je-li zrno asi velikosti máku.

kapitola "Geologie fysická"

Tloušťka lože slove jeho mocností (Mächtichkeit). Hornina, na níž lože spočívá, zove se podložím neb vrstva podlahová (das Liegende), a hornina, která lože svrchu kryje, nazývá se nadloží neb vrstva stropová (das Hangende). Je-li lože někde částečně odkryto, díme o něm, že vychází na den, a to místo sluje jeho výchozem (das Ausgehende); podobně mluvíme o výchozech vrstev vůbec, i žil rudních.

(s-t směr vrstev, v-f úklon vrstev)



(Snesené sedlo: d vrstvy vzdušné, jimiž se sedlo doplňuje)

O ovzduší

Vzduch jest látka plynná, neviditelná, pružná, která, jsouc přitažlivostí poutána k zemi, ji objímá, s ní se otáčí a kolem slunce postupuje. Má tedy tvar točného, ale silně sploštěného ellipsoidu.

Vzduch není všudy stejně hustý; na povrchu země jest nejhustší a na hladině mořské drží tlakem svým rovnováhu sloupci rtuťovému 760 mm vysokému. Proto vniká do nitra země a je tam předůležitým činitelem v proměnách kůry zemské.

1 l suchého vzduchu váží 1.293 g, jest tedy vzduch 773kráte lehčí než voda. Na 1 cm2 tlačí vzduch vahou 1.033 kg; tělo lidské, jehož povrch činí asi 1.4 m2, nese tedy váhu vzduchu 14.000 kg. Váha všeho ovzduší = přes 5 trilionů kg; má se tedy váha vzduchu ku váze země asi jako 1 : 1,100.000.

Do výše vzduch řidne tou měrou, že na př. ve výšce 8 km, tedy ve vzdálenosti, jakou na zemi ujde dobrý chodec asi za 2 hodiny, má hustotu jen 0.4 své hustoty nad mořem a drží tu rovnováhu sloupci rtuťovému 294 mm vysokému. Ve výšce 60 km byl by dle toho poměru řidší než nejřidší vzduch v nádržce vývěvy. Člověk vznesl se v baloně jen asi 9 km vysoko; vzduch tam byl pro ústrojí jeho tak řídký, že velmi obtížně dýchal, a pro malý tlak pronikala mu krev z tenkých žilek v ústech, nosu, očích a uších. Oblaka vznášejí se nad zemí druhdy i ve výši 70-80 km; červánky sahají do výše 70-320 km; meteority zapalují se již ve výšce asi 150 km.

Jak vysoko vzduch sahá, nelze přesně pověděti; obecně páčí se výška na 400 km. Někteří soudí, že jest vzduch rozptýlen ve stavu velmi zředěném v celém prostoru světovém. Jinak jest pravděpodobno, že všecky planety, podobně jako země, jsou jim obklopeny, ač kolem měsíce sotva jest soustředěn. Povšimnutí hodno jest také, že meteorické kameny složeny jsou z kyslíkatých nerostů.

O vodě.

Voda (H2O) jest sloučenina jednoho objemu (88.8%) kyslíku a dvou objemů (11.2%) vodíku. Jest 773kráte těžší nežli vzduch. Při 0o C mrzne a vyvíjejíc velikou sílu zvětšuje objem svůj o 1/11. Led krystaluje ve tvarech hvězdovitých (obr. 30.) a jest lehčí než voda (h = 0.917). Barva ledu ve velkém jest modrá, barva ledu strojeného jest bílá (od zavřených bublinek vzduchových).

Při 100o C a tlaku 760 mm voda vrouc mění se v páry a zaujímá pak 1700kráte větší prostor. Největší hustoty nabývá při 4o C řidne a roztahuje se.


Kyselina uhličitá, ve vodě rozpuštěná, jest předůležitým činitelem ve veliké dílně přírody; jí působí se nejčetnější a nejdůležitější pochody chemické. Rozpouští uhličitany (Ca, Mg, Fe), a přes to, že jest nejslabší kyselinou, rozkládá, stále působíc, i nejobtížněji rozložitelné nerosty. Moc její však vztahuje se jedině k povrchu zemskému nebo k vrstvám, povrchu zemskému blízkým. Ve velikých hlubinách ustupuje kyselině křemičité.

Voda, jež takto vniká do země s rozpuštěnými součástkami vzduchu, počíná ihned chemickou činnost svou; koná ji zvolna, avšak neustále. Proskakujíc nejjemnějšími průlinkami a trhlinkami do nitra skal plíží se takořka od částečky k částečce, dotýká se součástí skály, každou zvlažuje a činí ji způsobilou, že kyslík a kyselina uhličitá, jež ve vodě jsou rozpuštěny, mohou v ni chemicky působiti. Jako žádný kámen není vodu neproniknutelný, tak není také žádný zcela nerozložitelný a nerozpustný, a čeho chemik ani nejsložitějšími pomůckami nedovede, vykonává voda - ovšem za dlouhý čas - přispěním kyslíku a pohlceným CO2, nabývajíc poslednějším moci slabé kyseliny.

kapitola "O silách, které působí proměny v kůře zemské (geologie dynamická)."

Kyslík okysličuje tu sloučeniny kyslíkem chudší, zvláště kysličník železnatý a manganatý, a mění je za přítomnosti vody v hydráty kysličníků kyslíkem bohatších (kysličník železnatý na hnědel). Za pomoci vody mění kyslík sirníky v sírany; jsou-li tyto sírany ve vodě rozpustny, rozkládají zase jiné nerosty; na př. kyz železný okysličuje se na síran železnatý, jenž, rozkládaje uhličitan vápenatý, bývá příčinou, že se tvoří sádrovec (na př. též u Prahy). Touto činností vzniká mnoho nových nerostův.

V mírném zeměpáse postupuje chemické větrání zdlouhavěji, zcela nepatrné jest v zeměpásu studeném a na vysokých horách; tam převládá větrání mechanické, způsobené mrznoucí vodou a střídáním tepla a zimy, a rozpadávají se tam skály ve spousty balvanův a štěrku.

Také v pouštích nemá chemické větrání úspěchu pro nedostatek vody, za to však mechanické větrání neb zkypřování půdy jest tu velikolepé, jsouc podporováno střídáním vysoké teploty denní s chladem nočním; proto tam půda hojně pokryta štěrkem z rozpukaných skal.


Větráním vzniká ornice. Sotva že vzduch a voda za spolupůsobení tepla slunečného zkypřily povrch skály, již usazují se na ní první zřetelní obyvatelé - lišejníky.

Zapouštějíce vlákna svá do jemných trhlinek skalních, zkypřují hmotu nerostnou ještě více a činí ji přístupnější vodě, která odnáší s sebou z tlejících jejich těl CO2 do nitra skály.

Zbytky lišejníků, mísíce se se zkypřeným povrchem skály, dopřávají místa mechům a jiným rostlinám. Ty přivábí hmyz a na skále, původně holé, rozvíjí se život. Zatím větrá skála ještě hloub, a svrchní její vrstvy rozpadají se v hmotu sypkou, obsahující zbytky rostlinné i živočišné, a ta sluje ornice (Ackerkrume), obr. 35. Když ornice se sesílila, vyrůstají na ní rostliny vyšší, keře i stromy, jež zapouštějí kořeny své hluboko do skal, skály trhají a podle kořenů mnohem více vody do nich přivádějí.

Kdykoliv rostliny, chráněny jsouce od přístupu vzduchu, práchnivějí, vznikají hnědé a černé beztvárné sloučeniny, jež slovou humus, prsť, hlavně to látky huminové a ulminové. Látky tyto rozkládají se stále, vyvíjejí CO2, podporují větrání hornin, pohlcují čpavek, zadržují vodu a proto velice přispívají plodnosti půdy.

Ornice prstí bohatá jest černá a velice úrodná; v Banátě činí silnou vrstvu a v jižní Rusi pokrývá v mocnosti průměrně asi 2 cm, na ojedinělých místech i 6 m rozsáhlé prostory; tam jí říkají černá země.

Ornice jest horninou pro nás nejdůležitější. Jest to pravá vrstva chlebodárná, bez níž by země byla pouští neobydlitelnou. K úrodnosti její přispívají měrou znamenitou některé bakterie, jež poutají dusík ze vzduchu a přivádějí jej do oběhu, pak žížaly, které ji neustále zpracovávají a zkypřují a j.



Význačný kras rozkládá se v Kraňsku s jeskyněmi Postojenskými, v Istrii, Dalmacii, v Černé Hoře, v Bosně a Hercegovině. Povrch jeho jest většinou holý a pustý, bez vody, protože všecka voda, která tu padne, ztrácí se do nitra; i nutno ji zachycovati do cisteren. Na planinách děsně zuřívá bora a překáží zalesnění holých hřbetův a strání.


Místy obaluje voda krystaly jednoho nerostu povlakem nerostu jiného (klamotvary obalovací); jinde vyplňuje nerostem (klamotvary vyplňovací); na jiných místech proměňuje hmotu nerostu v nerost jiný (klamotvary přeměněné).

Velikolepé jsou tvořivé účinky vody na dně mořském, zvláště pak v zátokách velkých jezer a moří, kdež usazuje se jíl, kamenná sůl, sádrovec, anhydrit, vápenec a dolomit. O tom, jak se to děje, poučuje nás dobře moře Mrtvé. Na jaře přinášívají tu přítoky větší hojnost vody a jílu, roztok soli se zřeďuje, a z vody usazují se vrstvy jílové. V létě vypařuje se vody více, než jí přinášejí přítoky, a roztok solí se zhušťuje. I počne se usazovati nejprve anhydrit nebo sádrovec (protože se voda nasytí síranem vápenatým dříve než solí), a teprve na vrstvy jeho ukládá se sůl. Ostatní soli usazují se za sebou podle své rozpustnosti. Poněvadž postup tento každého roku se opakuje, značí pásky uloženého jílu jednotlivá léta.

Mechanické účinky vzduchu a vody bývají patrnější než účinky chemické, protože se dějí mnohem rychleji a mohutněji; i lze je pozorovati krok za krokem.

a) Mechanické účinky vzduchu (aeolická erose)

jeví se v porušování skal a v přenášení i usazování drobných částic nerostných.

Vítr, smetaje zvětralý povrch, obnažuje a vyhlazuje horniny; jindy napadá pevné, do vzduchu trčící skály a ostrohranným pískem, jenž působí jako tisíce rydel, bije do jejich stěn, vrývá v nich brázdy a prohlubiny a trhá a odnáší z nich kus po kuse podobně, jakoby působily v nich proudy vodní. Žene-li se taková metelice písčitá po povrchu, pokrytém valouny, vybrušuje na těchto hladké, rovné plochy, jež se protínají druhdy v ostrých hranách; tím vznikají tvary, řečené hrance, nazvané dle počtu hran, na př. trojhranec n. pětihranec; vyskytují se porůznu v sev. Německu, Švédsku, na pouštích a j., u nás však jsou pravé hrance vzácny.

Na pouštích afrických spatřují se místy hojné kopce, mající podobu komolých jehlanců s vrcholy plochými, v jedné rovině ležícími. Původně skládaly tyto kopce souvislou planinu; do trhlin, jež v ní časem vznikly, vnikal vítr, míst měkčí a rozšiřoval a prohluboval a vytvořil z nich hluboké rokle, jimiž nyní jsou kopce odděleny. Takovým kopcům v poušti Libycké dáno jméno svědků (Les témoins), obr. 40., ti pak svědčí o síle tamnějších buranů. Drobné trosky z takto rozbrázděných a rozrytých skal vítr odnesl místem zase do velikých vzdáleností. Tato hlodající a odnášející činnost větrů, jejíž účinky pozorují se na mnohých místech, nazývá se deflací).

Na březích mořských a v písčitých krajinách zdvihá vítr jemný písek a přenáší jej z místa na místo. Na pouštích uchvacuje spousty písku v mohutné mraky a sypaje jej zase na zemi, buduje z něho 10-20-200 m vysoké kopce (výspy, dýny). Ty bývají s počátku osamoceny, záhy však spojují je v řetězovitá pásma a mění časem tvar i výšku svou. Běda, stihne-li písčitý mrak karavanu nebo krajinu vzdělanou; onu zasypává, tuto obrací v poušť (hor. Egypt).

Podobně uchvacuje vítr popel a prach sopečný a hromadí jej druhdy v mohutných vrstvách, nebo jej pohřbívá daleko v širém moři.

Vítr přenáší též části rostlinné (pyl, drobnohledné huby, okřídlená semena a j.) i malé živočichy nezřídka daleko s jejich místa původního. Konečně vzduch, i když neproudí větrem, ukládá prach, řečený kosmický, jejž nejlépe lze pozorovati v krajinách polárných na sněhu, tento pak pochází aspoň hlavním dílem nejspíše z rozprášených meteoritů.


Když byly skály na povrchu svém větráním zkypřeny, ssají tuto do sebe větší množství vody. Voda vniká do všech skulin a trhlin skalních, v zimě mrzne a zvětšujíc objem svůj trhliny rozvírá, skály v kusy a balvany trhá. Na jaře led taje, a úlomky skal, ztrácejíce souvislost a podporu, řítí se se strání a kupí se na úpatí hor v divoké směsice.

Ve skalách mrazem roztrhaných hospodaří tekoucí voda dále. Vyslídí všelikou skulinu a každou stružku, zvětralé plochy skal oplakuje a znenáhla odnáší vše, co měkčí jest. Z mohutných skal zbudou časem jen zbytky, podobné zříceninám často velice malebným, jež obrazotvornost lidská přioděla různými jmény. Takové zříceniny spatřují se v Krkonoších, Smrčinách, na Šumavě (Třizubec n. hora Třístoličná, Plöckenstein a j.). Jindy činí balvany, bez ladu a skladu rozmetané, na vrcholech a úbočích hor s k a l n á m o ř e (v Šumavě Luzný - na hranici u pramenů Vydry a Teplé Vltavy - ve Smrčinách a j.), obr. 42.

Takové odnášení n. oplakování zvětralých částí skal vodou bylo nazváno denudací. Denudací hory i celá horstva se snižují, tvary skal se mění a souše stále se snižuje. Nejvíce porušují se větráním, erosí a denudací dohromady skalnaté hřebeny a štíty horské, k čemuž přispívá kromě tekoucí vody i vítr. Centralné Alpy na př. byly původně snad dvakráte tak vysoké jako nyní, a geologové naznačují bývalé vyvýšeniny často „vzdušnými sedly".

Se sněžných hor spěchají po celý rok četné bystřiny a vybrazďují v horách hluboké rokle, nebo spadajíce se strmých skal jako vodopády, trhají a zakulacují vyčnívající útesy skalní, vyhlubují nárazem skalné kotly, podemílají práh vodopádu atd. Tím vodopády ustupují ustavičně a zanechávají před sebou mnohdy hluboká údolí nebo rokle. Niagarský vodopád ustupuje ročně přes 1/2 m nazpět a přibližuje se k jezeru Erijskému; pod vodopádem vyvinuta jest nyní rokle n. kaňon 12 m dlouhý.

Spadající vodou uvádějí se hranaté úlomky skalní v točivý pohyb a vyvrtávají druhdy značné studnicovité prohlubně ve skalní půdě, samy při tom zaokrouhlujíce. Pod vodopádem Niagarským jest takový kotel na 57 m hluboký. Podobně vznikají u větším počtu v rychle tekoucích vodách (peřejích), v nichž jsou četné viry, pak pod ledovci.

za pomoc s přepisováním textu děkujeme Kateřině Ullmanové a Ondřejovi Stískalovi
06.07.2013 19:16:44
vprochaska
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9366"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one